pátek 19. května 2017

Pokračujeme

Protože už je to nějakou chvíli, co rozkvetly kaštany, vydávám jeden článek, který jsem rozepsala už před nějakou dobou. Pro všechny, kteří s něčím bojují. Pro všechny, kteří se podceňují. Čtěte.


Sedím v ranním autobusu směrem na Prahu, piju jakousi náhražku kávy, co se téměř nedá pozřít, a zavírají se mi oči. Nemám ráda ranní vstávání. V tašce pod sedadlem na mě čeká limbický systém, a měla bych si ještě trošku zopakovat včerejší látku. Ale nějak cítím, že nemůžu. Potřebuju pauzu. Potřebuju aspoň chvíli oddech. Uvnitř jsem už dlouhou dobu vyčerpaná, vyhořelá. Letní pitvy mi sebraly energii téměř k čemukoliv. Ale o nich možná později. Měla bych teď na srdci něco jiného. Vytahuju z tašky na klín macbook…

Kdo nemá rád pozitivní motivační články, a medicínou (či jakoukoliv jinou školou) si radši prochází pomocí perfektně vytříbeného cynismu, ať radši vůbec nepokračuje ve čtení. Dnes to totiž bude o nekriticky pozitivním přístupu, o naději, kterou je stále potřeba zachovávat, aby to na tak náročné škole, jakou medícna skutečně je, naše psychické zdraví vydrželo.

Trochu cyničtí občas potřebujeme být všichni. Ale někdy přichází i čas, kdy je třeba se zastavit, ohlédnout, a připomenout si, proč jsme vlastně tam, kde jsme. Upřímně a bez sarkasmu, protože všichni z nás se někdy ocitnou v kritickém bodě. A to nejen medici. Pomáhá mít na paměti několik věcí…

1)Potřebujeme trochu slunce
Znáte to. Předchozí večer byl maraton. Lampička ve vašem pokoji nezhasla do hodně pozdní noční hodiny, kolem vás se vršily papíry, knihy a poznámky, ale úkolů neubývalo. Hlava v dlaních a mapy v hrnku na kávu. Anebo káva na poznámkách. A nepříjemně brzy ráno nanovo, plášť do tašky, papíry ze stolu do ruky, nos v metru zase zabořit do papírů. Na přednášce Čihák, druhým okem sledovat profesora, a v hlavě rezonuje zkouška, zkouška, zkouška…
Je potom strašně snadné propadnout zoufalství. Chodit po ulicích a nekoukat kolem sebe, uzavřít se ve vlastním světě a nemít úniku z nekonečného koloběhu stresu.

A to je velká chyba. 

Tohle černé vidění umí člověka srazit na kolena a vyrazit mu dech. A je jasné, že z téhle pozice se těžko sbírá energie na náročné věci, které nás čekají. Ze začátku je obtížné se z takové pozice dívat na svět v pozitivním světle. Ale je potřeba se snažit a nepřestat, protože žít starostmi vlastně znamená si život ničit, a s ním i svoje sny. A to přece nechceme, když za ně právě bojujeme.

Podívejte se na nebe a zvedněte trochu hlavu. Představte si, že už se vám povedlo všechno, o co usilujete. A zkuste si tenhle pocit udržet. Pocit, že to dokážete. Ten vám totiž pomůže tisíckrát, milionkrát víc, než obavy.


2) Starejme se o sebe
….a starejme se o sebe. Dostatek spánku, dostatek zdravého jídla a dostatek pohybu. Jak je známo, trojnožka je nejstabilnější židle, a pokud bude jeden z těchto pilířůchybět, nebude se na ní sedět pohodlně, a mohli bychom dokonce začít padat.

A nakonec pravidlo všech pravidel: nezabývejme se svým okolím. Nepřemýšlejme nad tím, co už se naučil spolužák, zapomeňme na to, že kamarádka má štos vypsaných poznámek. Jde tu jenom o nás. O naši práci, naši psychickou pohodu a o náš úspěch. Každý se učíme úplně jinak. Každému jde líp něco trošku jiného než druhému. Soustřeďme se jenom na to, co jde a nejde NÁM. A veškerou energii investujme do sebe, ne do analýzy svého okolí. Zbytečně bychom ji vyplýtvali na něco, co nás ve skutečnosti jenom brzdí.


3) Už žádné sebepodceňování
“Já na to nemám.” 
“Tam se nedostanu.”
“To nezvládnu!”

A jste si tím jistí?
Opravdu?
Ohlédněte se. Čtete tenhle blog, který je velice úzce zaměřený a určený takřka pouze pro mediky nebo pro uchazeče o studium medicíny. To znamená, že už jste přece obrovský kus cesty dávno ušli! Víte, co byste v životě chtěli dělat, máte svůj cíl a teď si za ním jdete. To přece vůbec není málo, to je naopak neskutečně obdivuhodné. 
Tak se nebojte si věřit. 

Povzbuzení na závěr:








Vaše Naivní Medička
XXX





Vystavil v

3 komentáře:

Přihlásit se k odběru: Komentáře k příspěvku (Atom)