Po dvou měsících jsem se odhodlala napsat článek.
Konečně se mi totiž podařilo uniknout z naprosto šílené horské dráhy, ve kterou se pro mě škola v listopadu a prosinci proměnila. Jsem na medicíně teprve tři měsíce, ale připadá mi to jako mnohem delší doba. Možná je to tím, že průměrná doba mého spánku se značně zkrátila (toto není černý humor, ale holý fakt).
Jestli jste připraveni na pořádnou dávku hořkosladkých medicínských poznatků, čtěte dál.
Hlavní listopadovou, potažmo prosincovou událostí byly zimní pitvy. Zimní anatomickou pitvou musí projít všichni studenti všeobecného lékařství, ne tak zubaři, které čeká pitevna v modifikované podobě jen v letním semestru. Pitvá se ve dvou týdnech vždy obden, přičemž výuka klasicky běží. V praxi to znamená, že chodíte do školy, odpoledne strávíte na pitevně, kde zůstáváte do šesti, nebo i déle. Po pitvách následuje popitevní pohovor, takzvaný "popitevák", který pro studenty prvního ročníku představuje úplně první "zkoušku".
Samotná pitva je poměrně zvláštní zážitek. Na pitevnu jsme zavítali několikrát už předtím, během anatomických cvičení, podívat se na preparáty...ale vidět najednou celé lidské tělo na pitevním stole je něco úplně jiného. Musím se přiznat, že to pro mě byl docela otřes. Ten pocit, že na stole před vámi leží, teď už preparát, ale kdysi živý člověk, který myslel, hýbal se, cítil všechno stejně jako já... byl strašně intenzivní a ne úplně příjemný.
Nicméně samotné pitvání mě bavilo. Konečně jsem totiž mohla dělat něco rukama, a nekoukat pořád jenom na nějaký text. Vidět všechno, co se učím, "v přímém přenosu". Taky se mi líbilo preparovat drobné struktury, na které si ostatní netroufli, protože mě mravenčí práce neskutečně baví. Snad to na medicíně ještě zúročím.
Pitevna ale byla první těžkou zkouškou mého přesvědčení, že na medicínu prostě patřím. Náš nejmenovaný asistent z anatomických praktik na nás byl poměrně dost přísný a dopředu oznámil zkoušení na každém praktiku. A zkoušení se neneslo zrovna v pohodovém duchu. Na první pitevně to vypadalo asi následovně:
Asistent *vezme náhodnou strukturu do pinzety*: "Tak co je tohle?!"
Já *vidím preparát asi potřetí v životě, nevyznám se v něm a netuším, která bije*: "Ehm...arteria brachialis...?"
Asistent: "Ne!!! A už bych tě vyrazil z popiteváku!!!", odmlčí se,"Tak...tohleto je tedy co?"
Já: "Musculus...coracobrachialis."
Asistent: "NE! Biceps!"
Já: "Aha...a...kde je ta druhá hlava?"
Asistent: "Prostě tam není. Tak nazdar, Déčko."
První den zkrátka začal neslavně. Na dalších pitvách už se to pomaličku zlepšovalo, ale často byly chvíle, kdy se mi chtělo střídavě brečet nebo omdlít nervozitou, zápachem z formaldehydu a pocitem, že jsem naprosto k ničemu a umím toho snad nejmíň ze všech. Což sice zdaleka nebyla pravda, ale často mi to tak připadalo. Obecně je medicína docela zápřah pro vaše medické ego a sebevědomí, protože kolem vás je najednou kruh plný chytrých ambiciózních lidí, kteří vám dělají sakra velkou konkurenci.
Časově to bylo v listopadu a říjnu dost napjaté. Když jsem nebyla ve škole nebo na pitevně, učila jsem se na pitvy a veškerý čas jsem věnovala anatomii. Což bylo docela problematické, protože v ostatních předmětech na nás samozřejmě nezapomněli, a ani testům z histologie a slovíčkům z latiny jsme bohužel neunikli. Bylo to zatím, včetně popiteváku, opravdu to nejnáročnější období, co jsem zatím na medicíně měla.
Po pitvách následoval (jen za týden!) test z lebky, zkoušení z biofyziky, v následujícím týdnu zase a opět zkoušení a test ze svalů, cév a nervů hlavy a krku. Nezastavila jsem se prostě až do 22. 12., kdy nám oficiálně skončila výuka.
Nějakým zázrakem se mi ale podařilo tím vším proplout bez selhání.
A že byly chvíle, kdy jsem si říkala, že to s nervy už prostě nevydržím.
Že tu školu prostě nezvládnu.
Nakonec se to podařilo.
Takže závěrečné poselství zní: když si dostatečně věříte, a nevzdáváte se, dokážete skoro cokoliv.
XX
Vaše Naivní Medička
